Nejdříve padl bývalý ministr Němeček coby ředitel Fakultní nemocnice Ostrava. Po něm následovala ředitelka Nemocnice Na Bulovce Vrbovská. Vzápětí došlo i na jejího nástupce Nováka. Následník Němečka Machytka raději sám rezignoval. A dobrovolně odstoupil i nejvyšší manažer IKEM Herman. Poslední zlikvidovanou je bývalá ministryně Jurásková, která řídila Všeobecnou fakultní nemocnici. Židle se teď povážlivě houpá i pod panem Šimánkem, který zatím ještě řídí Fakultní nemocnici Plzeň. A ani pan ředitel Ludvík z Fakultní nemocnice v Motole nemá úplně klidné spaní. A ostatní? Zatím nevíme, uvidíme.
Důvody? Němeček skončil prý kvůli jeho dlouhodobému manažerskému selhávání. Je zajímavé, že právě pro své manažerské „dovednosti“ byl před časem jmenován ministrem zdravotnictví za ČSSD. Po něm dosazený Machytka skončil pro neschopnost, resp. mizernou personální politiku. Mezi námi: personál nemocnice ho prostě vypískal. Herman šel k Chrenkovi. Proč? To se neví, teda Herman to určitě ví, ale nám to jistě nepoví.
Vrbovská, Novák a Jurásková (a k nim se možná velmi brzo přidá Šimánek a mohl by určitě i kterýkoliv další) „kšeftovali“, jak píší některé naše seriózní deníky, s nechvalně proslulým „podnikatelem“ Horáčkem. A to neměli dělat. Nebo měli?!
Lidumil Horáček spojil svůj cit pro komunikaci s potřebou pomáhat (jiným a hlavně sobě) a založil zprvu nenápadné eseróčko „První chráněná dílna“, které zaměstnávalo osoby se zdravotním postižením (OZP). V dnešní hantýrce by se jeho firma nazývala sociálním podnikem. Využil toho, že zákon o veřejných zakázkách, jenž platil do konce září 2016, zvýhodňoval zaměstnavatele, kteří zaměstnávají více než 50 % OZP, což byl teda opravdu bohulibý záměr zákonodárců! Zvýhodnění spočívalo v tom, že když se takový zaměstnavatel účastnil soutěže o veřejnou zakázku, od jím nabídnuté ceny se pro účely hodnocení automaticky odečetlo 15 %, a to ho častokrát okamžitě vystřelilo na první příčku mezi hodnocenými. Cena mu ale následně byla uhrazena v plné výši. Nakoupili jsme sice stejné zboží za více peněz, ale může nás hřát u srdíčka, že jsme někomu potřebnému pomohli. V tomto případě Tomovi Horáčkovi a jeho První chráněné dílně. Tomu se říká hospodárnost při nakládání se státními prostředky!
Díky zmíněnému zákonnému fíglu začal náš pan Horáček bez problémů vyhrávat ve všech možných tendrech. Jeho hlavním rejdištěm byly nemocnice, ale nepohrdl prakticky žádným veřejným zadavatelem, ať šlo o obec, kraj, úřad nebo jejich příspěvkové organizace. Dodával všechno myslitelné i nemyslitelné, od aut až po žínky na nádobí, neváhal se přihlásit do soutěží na poskytování jakýchkoliv služeb a čas od času chtěl i něco stavět. Jen by mne zajímalo, jestli ti lidé, na nichž jeho byznys stál, tj. invalidé, věděli, co všechno vlastně dokáží zajistit.
Na druhou stranu to, že jeho firma jen vyhrávala soutěže a zakázky za ni fakticky plnili subdodavatelé, nebylo nelegální, takže proč ne? Zadavatelé, resp. jejich manažeři včetně ekonomických náměstků a ředitelů nemocnic neměli žádnou šanci proti tomu bojovat, kdyby chtěli, porušili by zákony. A dodavatel to byl spolehlivý, sice drahý, ale spolehlivý, a navíc ten sociální rozměr...
A tak to šlo vše v pohodě dál, až do podzimu 2016, kdy nabyl účinnosti zákon o zadávání veřejných zakázek. Horáček, který doposud dodával všechno a skoro na všechna nádraží, zatím poznal velké množství lidí včetně politiků, úředníků, náměstků a ředitelů, ředitele nemocnic samozřejmě nevyjímaje. Vytvořil klientelistickou síť, která ho podržela, i když zákonné zvýhodňování jeho firmy přestalo fungovat a bylo potřeba přejít do zóny šedočerné. Proč by mu jeho staří známí nepomohli, když se znali takovou dobu a on dokázal vždycky všechno zařídit, občas i bonboniéru či kytku přinesl a byl milý, mladý a hezký? Ale pak bác ho! Filantropa Horáčka zatkla policie.
Přišel nový ministr zdravotnictví. Také milý, mladý a hezký, navíc zpěvák. S nemocnicemi neměl nic společného, ale přesto se nepotřeboval moc rozkoukávat. Byl dobře proškolený na Ministerstvu financí. Bůhví, jestli by na Horáčka a jeho přátele bylo bývalo došlo, kdyby se šéfem rezortu nestal Vojtěch, ale některý z ředitelů státních nemocnic, jak u nás bylo v minulosti dobrým zvykem. Vrána vráně přeci oči nevyklove. To se už ale nedozvíme.
Tak, jako každý jiný ministr, hájí i Adam Vojtěch různé záměry, některé jsou jeho vlastní, jiné stranické, jedny jsou jasné a veřejné, jiné mlhavé a skryté. Dostává jistě také řadu dobře míněných rad od starších a zkušenějších autorit.
Zdravotnictvím v ČR každoročně protéká mnoho miliard korun a je proto neustále v hledáčku těch, kteří v miliardách rádi počítají. Nemalou porci z obrovské hory peněz, kterou ročně spolyká tento rezort, mají pod kontrolou právě ředitelé velkých státních nemocnic. Proč někteří z nich momentálně odchází a jiní ne? Je to opravdu kvůli jejich pletkám s Horáčkem? Nebo se kauza točící se okolo tohoto mladíka stala jen vhodným prostředkem k přeskupení sil?
Ministr potřeboval zúčtovat se starou (odbojnou a/i/nebo neloajální) partou. A sami ředitelé státních nemocnic ministrovi nabídli v podobě holportu s výše jmenovaným Horáčkem kudlu, kterou jim může kdykoliv podříznout krk. Stačí jen poslat ministerské kontrolory a je vymalováno. Ale ne tak zhurta, pane ministře, musíte ty krky podřezávat pomaloučku, abyste stíhal hledat náhradu za odpravené. Schopní ředitelé velkých nemocnic jen tak na stromech nerostou (ani v rozlehlém parku ANO ani v jiných stranických zahradách). Ono dělat ředitele fakultky není nic moc, když máte vidinu, že brzo skončíte v báni, nebo přinejmenším před soudem.